Velká africká pětka cestou k Viktoriiným vodopádům

Z rána doplňujeme palivo a opouštíme Outjo obtěžkání suvenýry. Vpravo i vlevo podél cesty stojí termitiště vysoká až 3m. V porovnání s lidmi, bychom museli postavit budovu přes 1km na výšku. Na značky pozor antilopa, oryx, slon, žirafa, pštros,  prase a další jsme si již zvykli. Nicméně značka "Road experiment" nás zdvihá ze sedaček. Po dvou opravených pneumatikách jezdíme opravdu velmi opatrně (stejně později nepomůže). Vjíždíme do národního parku Etosha, velkého zhruba jako naše Morava. Celkem 13 různých lokálních vegetačních pásů a desítky druhů zvířat nacházejících se v parku z něho dělají největší turistickou atrakci Namibie. Západní polovina rezervace je pro turisty uzavřena z důvodu maximálního stupně ochrany. Po administrativních procedurách a zaplacení poplatků začínáme hledat zvířata. Za 10 minut jsme u prvního napajedla, kde kolem nás běhají antilopy, pakoně, pštrosi, zebry, žirafy a další divoká zvířata. Šmejdíme po všech dostupných možných cestách. Musíme být velice opatrní, jelikož zvířata se vůbec nebojí a v klidu se procházejí těsně kolem auta. Nejvíce pohody mají antilopy, které občas popoháníme, protože bychom na cestě asi jinak zapustili kořeny s autem. Dostáváme se i do stáda zeber. Něco naprosto úžasného jak zpozorněli a snažili se okamžitě splynout s okolím. O kousek dál žirafy natahují krky, aby se dostali k těm nejšťavnatějším listům v korunách stromů. Jsme unešení z množství zvířat a jejich nebojácnosti. Zde jim lidé nic nedělají, a tudíž není potřeba se z jejich strany bát. Dojíždíme do nejzazšího místa naší denní cesty a chceme se pomalu vracet, abychom stihli včas opustit brány parku a ubytovat se před ním. Chtěli jsme původně spát v kempu uvnitř parku, ale oficiálně už nebylo volné místo. Jenže přesně na křižovatce, kde zatáčíme směr návrat, píchneme zase levou zadní pneumatiku. Ačkoliv se v parku nesmí kvůli divokým zvířatům vůbec vylézt z auta, musíme ven a vyměnit kolo. S Hankou jdeme vyměnit kolo a Blanka hlídá lvy, nosorožce,  slony… Máme otevřené dveře pro případ rychlého naskočení a zavření auta. Tady to není žádná ZOO za plotem! Vítězí jen nejsilnější. Dokončuji výměnu pneumatiky a Hanka mi zděšeně ukazuje levou přední prázdnou pneumatiku. Ale žádné další kolo nemáme a za dvě hodiny tma! „Hážu“ to na hever, sundávám přední kolo a mezitím holky zastavují safari autíčko, které ale nemá náhradní rezervu. Voláme do 5km vzdáleného kempu o pomoc a oni nám řeknou pouze: "Počkejte.", a položí. Jako co to je!!!??? (Druhý den ráno jsem na ně hned za to nepříjemný.) Najednou zastavují u nás tři auta z JARu a ptáme se jich, jestli nám prodají kolo. Oni zcela vyjeveně proč kupovat, prostě nám ji půjčí! Pomáhají nám s druhou výměnou a volají do kempu, že to je výjimečná situace a musí nás ubytovat i přes plné kapacity, jelikož nestihneme vyjet do setmění za brány. Ve tmě pohyb venku je v parku extrémně nebezpečný. Berou nás mezi svoje auta a jedeme v karavaně, kdyby se něco ještě stalo. Neuvěřitelně ještě společně pozorujeme naše první africké slony u napajedla a v dálce zahlédneme i gepardy. V kempu musíme zaparkovat u jejich stanů, jinak nedají a vše s námi sdílí. Dokonce i uvaří a za každou cenu s nimi máme povečeřet. Jsou rozčilení jak to, že nám půjčili auto s tak sjetými gumami. Celou situaci a naše auto si kompletně fotograficky dokumentují pro případné důkazy. Vše si berou na starosti a zařídí nám nové gumy. Jinak to prý nenechají. Jsou tak úžasní! To jsem snad ještě nezažil! Ewald připravuje mezitím na ohni jehněčí, skvělé klobásy a zeleninu. Marius a Ranell nalévají víno a děláme si úžasný večer plný dialogů. Aby toho nebylo málo, nabalí nám jídla "pro tři království" na další cestu a bez odmlouvání si musíme vše vzít. Všechny tři páry nás berou jak vlastní rodinu. Snaží se nás udržet v klidu kvůli nesnadným posledním třem dnům, ale my si kupodivu stále udržujeme chladnou hlavu a bereme vše s humorem. Opravdu jinak to tu nejde. Jak všichni poznamenávají "This is Africa!" :-) Na druhou stranu jsme během posledních tří dnů viděli úžasné věci. Po večeři posedíme u napajedla v kempu, které je oploceno jako celý kemp. Fantastické! Sloni se přichází napít, i dva nosorožci s mládětem, žirafy, zebry, antilopy, hyeny… Nejraději bychom ani nespali. Když se to tak vezme, byli jsme od nich na 20m a chodili nám tak všichni těsně kolem plotu u našich stanů. Nepopsatelný zážitek z té nádhery divoké přírody. V noci padá teplota k 5°C. V pět hodin ráno se tichem rozléhá řev lvů, kteří dorazili k blízkému napajedlu! Brzy ráno balíme a Ranell mi nese brožuru o Etoshe s mapou.  Chci ji to zaplatit a jsem okamžitě specifikován, jestli jsem se nezbláznil. V konvoji odjíždíme do 100km vzdáleného města Outjo koupit nové gumy. Mají jen tři, ale bereme, co je na skladě. Ewald volá do půjčovny a tvrdě vysvětluje, že se mu jejich chování vůbec nelíbí. Dát nám tak sjetá kola. Po pravdě toto byla jediná věc, kterou jsme zapomněli zkontrolovat při přebírání auta. Cenné zkušenosti do budoucna. Půjčovna souhlasí s koupí, ale musíme zaplatit nyní my a oni nám pak předají peníze při vrácení auta. Souhlasíme. V tu chvíli Ewald rozehrává ještě ostřejší monolog. Jestli nám nedají peníze, uveřejní situaci na internetu a celé to rozmázne v jihoafrických médiích. A jeho kamarádi v Johannesburgu si s nimi srovnají účty. Při vracení auta mu máme volat, jestli splní jím nadiktované podmínky. My jen zíráme s otevřenou pusou na ten telefonát a ostatní jen přikyvují, že je to tak v pořádku a musíme být tvrdí. Jeho manželka je ještě přísnější v tomto. Nesmí na studentech nikdo vydělávat, dodávají. Nemáme slov, jak fantastické lidi jsme potkali. Možná to bylo i dobře bouchnout gumy a získat nové kamarády. Vlastně jsme tak mohli přespat i uvnitř parku. Vyměňujeme kontakty a těšíme se, jak zůstaneme i nadále ve spojení. S pneu jsme měli i pro jistotu vymyšlenou záložní variantu s koupí nových gum. Použité vézt s sebou, před Johannesburgem na ně zpět přezout a nové prodat dál. Tratili bychom na tom jen zaplacením práce mechanikům. Nebylo naštěstí potřeba. Tak doufáme, že teď už máme smůlu za sebou. Ale na druhou stranu kromě kol si na autopůjčovnu nemůžeme stěžovat. Vracíme se zpět do parku, který chceme projet skrz do Namutoni před setměním. Na recepci jim vytmavuje včerejší den a jejich neochotu pomoci. Kroutí se jak hadi. Tentokrát vidíme v rezervaci několik menších stád slonů a dokonce i nosorožce tak z 10m vzdálenosti. Opět spousty žiraf, zeber, kudu, oryxů… a máme štěstí i na hyeny a supy. Vůbec se nám nechce pryč a jen tak, tak zvládáme opustit park před setměním. Do Velké pětky patří lev, slon, nosorožec, gepard a buvol. Budeme tedy v dalších místech naší cesty hledat ještě buvola a lva. Slunce zapadá akorát při veterinární kontrole na bráně jako prevence před slintavkou a kulhavkou. Večer alespoň trochu čistím palubní desku a vnitřek auta, protože při otevření okénka se nejprve vyhrnul prach a pak bylo vidět teprve nás. Trochu jsme se za to už styděli. Noc přečkáváme v kempu v Tsumeb, abychom ráno navštívili největší meteorit na světě, meteorit Hoba. Majitel pozemku jej našel v roce 1920 a rozbory ukázaly značný obsah železa a niklu. Tenhle drobeček váží více jak 50t. Kolem cesty trháme čerstvé citrony, v Grootfonteinu tankujeme pohonné hmoty a vzhůru do Caprivi stripu. Již oblast Bushmanlandu ukazuje jinou tvář Namibie. Za městem Rundu se zlomově mění styl vesniček a také lidé. Konečně skutečná Afrika. V Rundu kupujeme v místní plechové restauraci na ochutnání mix různě upravené zeleniny a kousek masa. Na nejbližším odpočívadle tak stavíme na obědovou pauzu. Kromě koupeného jídla máme navařenou i rýži. Vesnice střídá vesnici. Mění se také sortiment zboží nabízený u silnice. Začínáme s džbánky a hrnci, dále dřevo na stavbu chatrčí, svazky rákosu na střechu, čerstvé maso… Projíždíme několika policejními a veterinárními kontrolami a cestou lemující angolskou hranici projíždíme nejužší úsek Namibie Capriviho stripem, který se v době koloniálních machinací podařilo udržet Německu jako důležitou obchodní spojnici k řece Zambezi. Značky s výstrahou pozor slon nebo spíše pozor "na" slony se objevuje čím dál častěji. Sloni zcela běžně přebíhají mezi Angolou, Namibií a Botswanou. Jakým směrem záleží na ročním období. Dlouho nic nevidíme a tak začínám pochybovat, jestli si z nás neutahují. A ne! Kolem Kogale jsou sloni přímo u silnice a nerušeně něco konzumují. Nakonec se nám podaří v zátahu dojet až Kutima Mulilo vzdáleného 70km od botswanských hranic. Ujeli jsme potřebných 700km. Kempujeme přímo u řeky Zambezi. Sedíme na břehu s večeří a vychutnáváme klid. I když vedle nás je cedulka pozor krokodýly a u toalet pozor kobry a zmije :-) Tak hlídáme u vody dva lesklé korálky, kdyby dostal krokodýl chuť na svačinku. Po kempu pro jistotu neustále obchází strážce s nabitou flintou a hlídá. Ráno vstáváme v pět a spěcháme na namibijsko-botswanské hranice. Jedna veterinární kontrola, zaplacení poplatku 190 pula za auto a dostatečném množstvím byrokracie odjíždíme na 30km vzdálené další hranice. Tam to teprve začíná. Byrokracie na zimbabwských hranicích nezná mezí. Nejprve platíme 45US$ za dvojvstupné vízum, poté se dohadujeme o poplatky za auto, kdy si to nechci úplně nechat líbit. Nakonec musím stejně ustoupit, ale alespoň to neměli zadarmo. Vyplňujeme asi 7 formulářů ve třech kopiích. Nejprve platíme 50US$ za nějaké nesmyslné pojištění kvůli autu z půjčovny, pak 30US$ za vjezd do Zimbabwe, 15US$ administrativní poplatky a ještě 10US$ jako silniční daň. Jsme na hranicích přes hodinu. Ke všemu polovinu papírů vyřizují lidé mimo přepážky a já jim nevěřím, tak jsem na ně asi dost přísný. Takových lidí a práce žádná. Můj doraz, kde jsou klíčky od nového auta, když platíme tolik peněz, jen koukají. "This is Zimbabwe!" Jedna z nejzkorumpovanějších zemí Afriky v čele s diktátorem Mugabem. Nedávno tu měli takovou hyperinflaci, že toaletní papír měl větší cenu než bankovky potřebné na jeho koupi. Když konečně opustíme hranice, okamžitě nás staví policie. Obchází auto, kontrolují světla, a že nám asi nesvítí světla nad spzkou. Chce zaplatit pokutu 20US$. Těžce po tom všem hraje těžce na naše nervy. Není schopen ani pořádně vysvětlit, co teda nesvítí. Nedá se nic dělat,  hádat se tady raději nebudeme a platíme. Nicméně na větu: "Give me money!", jsem alergický!!! Platím trochu provokativně v jednodolarkovách, jakože nemáme. (Večer zjišťujeme, že pokuta byla bohužel částečně oprávněná, ale idiot nám nevysvětlil ze začátku, kde je problém.) Do vesnice Victoria Falls přijíždíme opravdu naštvaní, jak z turistů tahají peníze. Všude jsou ceny jako v ČR, akorát místo koruny přepište US$. Příšerně draho a stále vám někdo něco nabízí. Každému na potkání to dáváme sežrat, že už nás okradli na hranicích, tak nic nedostanou. V infocentru se dozvídáme 30US$ vstup na Viktoriiny vodopády a to  zaměstnanec ve větě použije ještě slovo "only". Okamžitě se do něho pouštím, žádné only ale so expensive for nothing!!! Nedá se nic dělat, slušnost jde stranou, když okrádají oni nás, tak i my je. Za zatím nejhorší, ale také nejdražší kemp platíme jen za dvě osoby. Trochu změknu a přeci jen od místního kupuji miliardové bankovky jako pozůstatek hyperinflace. Vyhlídky na vodopády jsou oploceny vysokým masivním plotem s ostnatým drátem. Jenže naštvání úplně nevyprchalo a 30US$ taky neroste na stromě. Ocházíme plot, zda v nějakém zákoutí nekončí. Nevypadá to nadějně, když v tom Hanka objevuje vyhrabanou díru pod plotem. Jdeme na věc. Nicméně zrovna při mém průlezu kolem jede auto a trochu přizastaví, což nás vyděsí a bereme nohy na ramena směr k vodopádům skrz lesík. Po pravdě zpětně zhodnoceno se nebylo čeho bát, jelikož oni nás stejně nerozeznají a v tom množství lidí tuplem. Takže všem kdo se chystá navštívit vodopády malá rada. U brány s pokladnou se vydejte vlevo kolem plotu a hned za zatáčkou se nachází průlez. Rozhodně nepodporovat vládu ve vybírání nesmyslně velkých poplatků a vydělávání na bezbranných turistech. První pohled na Viktoriiny vodopády nás ihned doslova pohladil. Ne nadarmo se v místním jazyce jmenují Mosi-oa-Tunya - Kouř, který hřmí. Všude kolem se tvoří neprůhledná vodní tříšť z padající hřmící vody. Místo objevil velký cestovatel a dobrodruh David Livingstone v polovině 19.století. Jsou 1688m široké, přes 100m hluboké a každou minutu proteče až 10 milionů metrů kubických vody. Dokonce v místě Devil's lagoon se lze v letním období koupat na hraně přepadu. Tomu se říká adrenalin. Celkem se zastavíme na 16 rozdílných vyhlídkách. Hned mezi prvníma dvěma vidíme něco ojedinělého - slony přecházejí řeku Zambezi těsně nad hranou vodopádů na jeden z ostrůvků. Při pohledu se tají dech. Hlavní vodopád přináší mnohem větší podívanou, než jsme očekávali. Obrovská masa vody valící se přes okraj burácí do dalekého okolí. Dokonce i v noci v kempu neustále slyšíme hluk padající vody. V přilehlém deštném lese trávíme procházkami kolem vody přes 2,5 hodiny. Oblečení máme úplně mokré. Japonci byli vybavenější a nosí tu pláštěnky. U poslední zastávky stojíme nad propastí pokračujícího toku Zambezi a zíráme na protilehlý most, odkud turisté skáčí bungee jumping. K večeru se radujeme z docela podařeného dne a možností brzkého spánku. Chyba! :-) Po večeři chci opravit světýlko nad spzkou, ale žárovka je v pořádku. Raději ji vyměním, ale my nenacházíme náhradní. Poprosím řidiče autobusu o pomoc. V tu chvíli si všímám, že nefungují kompletně zadní světla. Hledáme pojistkovou skříň. Po otevření kapoty ihned řidič ukazuje utrženou duální baterku, která šroubem začala prodírat hlavní kabel k palubní dece a do počítače. To není dobré. Všechny pojistky jsou dobré, tak nevíme, proč světla nefungují. Nedá se nic dělat, asi bude další pokuta. Jdu alespoň nějak ukotvit tu baterku, respektive ji „vyšpikovat“ mezi plechy. Prosím u vedlejšího stanu o kus polénka. Za chvíli k nám pán přichází a hned se ujímá pomoci s opravou. Je z Německa z Lipska a tráví v Africe posledních 20 let většinu svého volného času, takže znalý našeho auta. Vyndáváme baterku a vymýšlíme, jak ji upevnit na novou konstrukci, kterou vytváříme z nasekaného dřeva. Občas nějaký kabel visí jen tak, ale auto jezdilo i bez něj, takže to tak necháme. Vyndáváme nějakou další věc. Nevíme, na co to je, takže to asi také nepotřebujeme a raději tím vyplňujeme mezeru mezi baterkou a bočním plechem. Trochu nás to praští přes prsty při ukotvování a vylétnou jiskry. Nakonec se dílo daří. To byl tuning! Nikomu to ukazovat nebudeme. Ještě nacházíme druhou skříň s pojistkami pod volantem a měníme je. Světla svítí! Z nás se stanou experti na Toyoty. Máme i nápad, co na autě vylepšit. Asi si to necháme patentovat a prodáme patent Toyotě. Loučíme se a vyměňuje kontakty. Máme napsat, až dojedeme. Po čtvrté ranní mě opět budí strašná zima. Teplota klesá opravdu nízko a ani spacák nepomáhá. Vstáváme v šest, abychom pokud možno přešli zimbabwsko-zambijské hranice co nejdříve bez dlouhého čekání. Administrativa proběhla kupodivu rychle po zaplacení 20US$ za vízum. Kocháme se výhledem na vodopády z mostu v bezcelní zóně. Pokračujeme pěšky po silnici do městečka Livigstone. Po cestě nám zastaví auto a za 4US$ vystupujeme přímo před Livingstonovým muzeem. Cesta, po které jsme šli, má být velmi nebezpečná z důvodu pobíhajících divokých zvířat, hlavně slonů. U muzea se ihned fotíme se sochou Emila Holuba, který první vědecky zmapoval okolí Zambezi. Na trhu suvenýrů smlouváme, co můžeme. A docela se daří. Obtěžkáni suvenýry kupujeme něco na zub a díky tomu se Blanka pustí do řeči s jihoafrickými geology pracujícími na toku Zambezi. Stáhnou nás k Viktoriiným vodopádům, kde platíme 20US$ vstupné a užíváme si mnohem lepších a bližších výhledů než ze zimbabwské strany. Nelze snad ani slovy popsat. Sprcha z vodopádů je zde skutečně vydatnější. Na kost promočení dáváme pozor na desítky drzých paviánů. Vracíme se skrze hraniční kontroly přes most zpět do Zimbabwe kolem místa, kde se skáče bungee jumping. No tohle vážně vynechám. Rychle autem na další hranice a už po páté hodině odpolední stojíme v Botswaně. Veterinární kontrola akorát rozesměje, protože autem projedeme desinfekcí a boty si následně očistíme o kus velmi špinavého hadru. V Kasane trávíme třetí noc u řeky Zambezi,  abychom z rána navštívili národní park Chobe plný divokých zvířat. Vaříme český guláš a popíjíme skvělé jihoafrické červené víno.