Cesta na černý kontinent

Letos podnikáme velkou letní cestu, téměř "expedici", společně ve třech do koutů jižní Afriky. Dlouhá cesta začala nejprve krátkým letem z Prahy do Curychu Boingem 777, ve kterém byla obsazena tak třetina míst k sezení. To bylo velmi zvláštní v tak velkém letadle. Ačkoliv jsme měli v Curychu jen hodinu a půl na přestup, stihli jsme se s veškerými pasovými procedurami a jízdou vláčkem mezi terminály nalodit včas. Pak nás čekal let dlouhý 8 500km. Popravdě náš Airbus A-340 už měl své nejlepší roky za sebou. Při přeletu střední Afrikou nás postihly velmi silné turbulence trvající téměř hodinu. Asi si to ve vzduchu vzalo za příklad nestabilitu zemí pod námi. Házelo to s námi docela slušně, ale Hanku jen tak něco nevzbudí. Takže se o všem dozvěděla až zpětně z vyprávění :-) Ráno po příletu do Johannesburgu na nás již čekal v příletové hale Lucas, aby nám předal předem domluvené expedičně vybavené auto. V této části Afriky bez vlastního auta je nemožné navštívit atraktivní místa, protože lokální doprava téměř neexistuje. Nicméně první zádrhel. Autu nefungují světla, a jelikož je neděle, všude je zavřeno a není možnost nechat někde opravit. Takže nám půjčují úplně stejnou Toyotu Hilux 4x4 Double Cab, ale pouze s korbou bez kempovacího vybavení. Jakmile to půjde, opraví světla a dojedou nás nejpozději další den. To ještě nevěděli, do čeho s námi jdou :-) Vyměnili jsme na cestu pár jihoafrických randů, při čemž jsem měl u toho pocit, že si budu muset vymyslet nějaké další imaginární osobní údaje. Takových formulářů a podpisů kvůli výměně 50$. Ostražitost kvůli celkové bezpečnosti raději zapnuta na 150%, ale naštěstí to zatím není nějak zvlášť potřeba. Po veškeré potřebné byrokracii jsme vyrazili směr Kapské Město. Jak říká Pavel Liška z GPS za 1454 a půl kilometru se držte vlevo. Silnice se velmi podobají americkému středozápadu, kdy se rovná silnice táhne až za horizont. Celkově se rozprostírá prvních 800km samá rovina. Nekonečné savany oživují alespoň početná stáda krav nebo ovcí, které se díky africké suché zimě pasou prakticky na hlíně. Nicméně silnice můžeme jen závidět v porovnání s našimi dálničními roletami. Oblast mimo provincii Gauteng neoplývá vysokou hustotou osídlení a ani hustotou výskytu benzínových pump, tak raději tankujeme častěji. Tankování na benzínových pumpách přináší na Evropu již dnes nevšední zážitek. Stačí pouze přijet ke stojanu, páčkou pod volantem otevřít nádrž, stáhnout okénko a obsluze říci požadované množství a typ paliva. Obsluha natankuje naprosto přesně požadované množství, ani o kapku více nebo méně. V rámci služeb umyjí čelní sklo, a kdyby byla žádost, doplní i ostatní provozní kapaliny. Z okénka zaplatíte pouze za benzín a můžete odjet. Máme se ještě co učit. Občas projíždíme i kolem typických chudinských vesniček. Příbytky z vlnitého plechu a "co dům dá" o velikosti zahrádkářské chatky nalepené na sobě. Uličky mezi domky nemají ani metr. V červenci na jižní polokouli vládne zima a tak se stmívá už v půl šesté. Ovšem už první západ slunce vykouzlil nádhernou škálu barev. Jedeme, co se dá a končíme až po 1300km ve vesnici Laingsburg, kde se snažíme o půl jedné ráno nalézt ubytování. Zajedeme mezi vilky, kde se nachází čtyři guest housey. Dozvoníme se pouze na jeden a ti chtějí dost přemrštěnou částku nejen na místní poměry. Mezi penziony se ale nachází golfový klub s greenem a místem pro parkování. Rozhodujeme se celkem rychle. Dnešní noc strávíme v autě. Mezitím již za námi vyrazili s opraveným autem. Drobná lůžková úprava a převlečení při venkovních 5°C. Po páté hodině ranní se budíme a musíme nastartovat motor, abychom si v autě zatopili. Když ráno v osm vstáváme, na vedlejším golfovém hřišti je jinovatka a teploměr ukazuje chvílemi i -1°C. A pak že v Africe je jenom horko! Vzápětí máme telefon od Lucase s tím, že dorazili do stejné vesnice jako my. Jedeme za nimi a měníme auta. Chudáci, aby nás dohonili, spali jen dvě hodiny. O naší partyzánské noci se raději nezmiňujeme. Ukazují nám všechno vybavení, a že ho není málo - střešní stany i s lůžkovinami, lednice předvychlazená na -18°C, vařiče,  veškeré potřebné nádobí, sprcha, nádrž na vodu, přídavnou nádrž na palivo, židličky, jen stoleček musíme dokoupit. Auto má i speciální mód řazení, kdybychom zakufrovali na písku v poušti a museli auto vyprostit. Vyjmenovávat bych mohl klidně dál. Rychlé rozloučení a pokračujeme v cestě dále na jihozápad krajem vinic, jednou z nejznámějších jihoafrických oblastí Stellenbosch. Neustále se měnící okolní hory a vinice vytvářejí úchvatná panoramata.  Kocháme se krajinou s ovečkami a dostáváme se až na pobřeží Indického oceánu. Po chvíli přijíždíme do vesnice L'Aguelhas ležící na Střelkovém mysu, nejjižnějším místě afrického kontinentu. Na samém okraji se tyčí maják z roku 1848. Kupujeme za 28 randů vstupenku a šplháme nejprve po schodech a poslední úsek po žebříku na vrchol. Slunce pomalu zapadá za mys a nad rozbouřeným oceánem si hraje s barvami. V těchto místech se láme označení Indického a Atlantického oceánu.  Ještě na chvíli posedíme na útesu a vydáváme se na cestu zpět do kraje vinic oblasti Stellenbosch. Jedna malá perlička - při zamykání jednoho z otočných zámků horní poloviny dveří na korbě se mi v zámku zlomil klíček. Větší průšvih byl, že díky tomu nešla otevřít dolní polovina korby a vysunout spodní šuplík s jídlem a dalším vybavením. No nic se nedalo dělat, museli jsme pokračovat v cestě. Klasické ubytování v oblasti Kapska je finančně naprosto neúnosné, ale naštěstí nacházíme kemp. První rozbalení střešních stanů byla vcelku rychlá. Uvnitř jsou kupodivu docela prostorné. Třetí den ráno jedeme do Simon's Town, kde se nachází početná kolonie tučňáků brýlových. Za vstup do rezervace Boulders Beach vybírají 56 randů, ale na toto je rádi dáme. Kluci ve fraku nás vítají svými občas nemotornými kolíbavými pohyby. Od jejich přirozeného prostředí nás rozděluje pouze dřevěný chodník, tudíž od nejbližších jsme vzdáleni pouhé centimetry. Nejroztomilejší byla mláďata, která nehnutě stála kolem rodičů. Jako kdyby čekala, až ztratí první opeření a budou moci poprvé vyrazit do oceánu. Během půl hodiny jsme dojeli do přírodní rezervace Mys Dobré Naděje (Cape of Good Hope). Vstupenka za 125 randů za osobu je dost přemrštěná, ale za výbornou kvalitu silnic jim to odpustíme. Auto necháváme kousek od majáku a šplháme k němu na kopec. Po cestě zápasíme s extremně silným větrem. Oceán je rozbouřený. Ani se nedivím obavám z bouřlivých vod, které měli námořníci, než dopluli k mysu. Místo je spojeno s legendou o Bludném Holanďanovi. Údajně se kapitán holandské lodi snažil obeplout mys Dobré naděje na cestě do Východní Indie při velmi špatném počasí. Rouháním se kapitán dopoustil paktu s ďáblem, který mu vyměřil trest v podobě bloudění na lodi po oceánech do soudného dne. Počasí si tedy dnes vybralo svůj slabší den. Neustále se měnilo, foukal silný vítr doplňovaný vydaným deštěm. A to v tomto období zde moc neprší. Bohužel tak před námi zůstala uzavřená Stolová hora a Kapské Město jsme prohlíželi leda z auta. Nedalo se nic dělat, museli jsme pokračovat na hranice Namibie vzdálené 680km. Pokusili jsme se dojet co nejdále, respektive nejblíže hranicím. Jenže po osmé hodině večer je nemožné sehnat ubytování, protože tu chodí spát doslova se slepicemi. Dokonce i obchody zavírají nejpozději v pět. Takže podruhé, když veškeré pokusy dozvonit se na nějaký Guest House selhaly, jsme zaparkovali na slepém křídle tentokrát u tenisových kurtů. Rychlé rozbalení stanů a pět hodin spánku, abychom alespoň trochu zrelaxovali.