První setkání se Srí Lankou

Dlouho jsme se rozmýšleli, kam bude letní cesta 2015. Nakonec zvítězila Srí Lanka, na kterou jsme odletěli 6.srpna.
Po několika hodinách letu jsme přistáli na mezinárodním letišti Colombo - Bandaranaike, které oproti dubajskému letišti vypadá jako venkovská budova v přírodě. Mimo jiného dokonce Terminál 3 dubajského letiště slouží pouze pro lety společnosti Emirates, která zaměstnává přes 55 000 lidí ze 140 zemí světa.
Ale zpět k hlavnímu letišti na Srí Lance. Společně jsme se s Tomášem shodli, že vidíme poprvé prodávat v bezcelní zóně pračky, ledničky a domácí spotřebiče :-) Jelikož jsme usoudili, že mrazák do batohu nenacpeme, stačilo tak už jen projít přes nesčetnou přesilu naháněčů do taxiků a nasednou do busu, který stojí mimo jiné dvacetinu toho co taxi, a odjet do 40km vzdáleného hlavního města. Ze začátku to tak nevypadalo, ale čím více jsme se blížili centru doprava houstla a kritických okamžiků přibývalo. Pruhy a značky jsou naprosto zbytečnou součástí vozovky, po které se ve zběsilém tempu prohaní autobusy, osobní a nákladní auta, tuktuky a do toho všeho i povozy s dobytkem a lidé tlačící přetížené dvoukoláky. Toto je opravdová Asie ;) Tím jsem absolutně zavrhl půjčení si auta.
Jakmile jsme se ubytovali (čelní stěna pokoje byla vysoká asi 2,5 metru a zbytek až ke stropu byl otevřený, ale naštěstí se nám nic neztratilo), šli jsme objevovat zákoutí města. Název Kolombo vznikl pravděpodobně ze sinhálského slova kolamba tedy přístav. Hlavním městem se stalo na konci 16.století za nadvlády Portugalců a bylo až do loňského roku, kdy se vládní budovy oficiálně přestěhovaly na předměstí Srí Jayawardenapura, které je tak nyní považováno za hlavní město (předměstí :-) ). Moje cesty Asií mě zavedli už do různých měst a vesniček, ale Kolombo je zatim na žebříčku popularity až úplně ke konci. Není toho tady moc k vidění. Za dvě hodiny jsme obešli zbylé vládní budovy, hodinovou věž, maják a zakončili procházku na Galle Face Green (táhlý park podél moře), kde se místní obyvatelé schází a pozoruji západ slunce nad mořem. Nakonec jsme jako oni také poseděli na plastových židlích (kdo má v těchto oblastech plastovou židli je jak ropný magnát) a dali si večeři ze stánku. Ochutnali jsme Sawathu (maso dle výběru připravené na ohni se zeleninou), Devals (nejčastěji kuřecí maso na kari s cibulí), Kottu (maso dle výběru připravené s čočkou či avokádem a zabalené v pšeničné placce) a vše jsme zajídali naanem, abychom něčím utlumili tu pálivost všech chodů. A to jsme objednávali, aby to bylo jen trochu pálivé. Celkový dojem nakonec napravily místní trhy, které hrají všemi barvami. Hlavně stánky s ovocem jsou úžasné, protože exotické ovoce nejen že je levné, ale hlavně utržené ze stromu až zralé a to je úplně jiná chuť než známe z Evropy.
V sobotu odpoledne jsme sedli, no sedli, spíš prorvali do vlaku do Anuradhapury, starověkého města. Už samotná koupě lístků byla zajímavá, protože nám prodali na jiný čas než jsme chtěli, ale vyměnit nám je nechtěli. Tak jsme je na ulici nabízeli a kupodivu je od nás někdo koupil. Kupodivu proto, že nás tu moc Evropanů není a jsme tu tím pádem dost na očích. Ale pak se nam podařily sehnat správné lístky a počkat na vlak koloniálního vzhledu (od té doby se ty vlaky ani nevyměnily). Přijel jen o 3/4 hodiny později, což je výkon. Samotný nástup do vlaku byl větší zážitek. Nejprve je důležité zmínit, že vlaky maji otevřené dveře na obě strany i během jízdy a lidé stoji na schodech a drží se vnějšího zábradlí. Proto když vlak přijížděl lidé naskakovali už za jízdy a běželi přes všechny vagony, doslova utrhnout si nějaké volné místo na sezení ve 3.trídě. Vše je doprovázeno docela drsnými potyčkami, prostě silnější zvítězí. My jsme měli ovšem "lepší" 2.třídu, což je to samé jako 3. akorát jsme měli jisté místo k sedění. Ovšem místní v zápalu boje nás vůbec nechtěli nechat nastoupit, tak po chvíli jsme jim museli ukázat ostřejší lokty a probojovat se i s batohem na zadech k našemu místu. Naší výhodou je jejich výška, a tak jsou většinou o hlavu menší než my. Během samotné jízdy jsme měli pocit, že se vlak snad nemůže na těch kolejích ani udržet, jak moc to se všemi hází.
Po 4 hodinách jízdy jsme již za tmy dorazili na místo, města Anuradhapura. Pokud Bůh, Buddha, Alláh, a já nevím co ještě všechno tady je :-), dovolí, brzy napíši další článek o našem putování.
Marek a Tomáš