Až na sever za Tamilskými tygry

Přejezd vlakem z Kolomba do Anuradhapury trval o 2 hodiny déle oproti plánu, a tak noční hledání našeho ubytování bylo náročnější. Na Srí Lance v tomto období zapadá slunce v 18:30 a v 18:50 je totální tma. Nakonec jsme našli náš Royal Park Hotel. Názvem ovšem luxus skončil :-) ale švábi nikde neběhali, tak co více si přát.

Druhý den ráno jsme přemýšleli, jak nejlépe poznat tzv.Secret City neboli staré město Anuradhapury. Tuktuky tu všeobecně nejsou moc levné oproti jiným státům v JV Asii. Volba padla na půjčení kol. Dostali jsme dvě takové ukrajiny samozřejmě bez přehazovačky, ale brzdy to mělo, i když obráceně než jsme zvyklí :-) Moc to stejně nebrzdilo, takže záměna byla bez karambolu. Jedna nezanedbatelná věc je, že se tady oficiálně jezdí vlevo, což v praxi nic moc neznamená, pokud člověk jezdí s náklaďákem (ten si místo probojuje pokaždé). V tom zmatku jsme sice hned na první odbočce těsně vjeli pod autobus, ale pak až na dalších našich přibližně 100 dopravních přestupků, bylo vše v pořádku. V Čechách bychom byli v lepším případě zasypáni pouze hromadou nenávistných gest a nadávek, tady naopak se chce každý pozdravit a za jízdy z auta klidně popovídat.
Samotné staré město, které zažívalo největší slávu v prvním tisíciletí našeho letopočtu, obchodovalo dokonce se starověkým Římem a stavbami se vyrovnalo egyptským pyramidám, je rozděleno na tři části. Jižní a střední část je přístupna všem bez poplatku. Severní, která nepřekypuje okázalostí ostatních částí, je spoplatněna nemalou částkou 25 $.
Na jihu se tyčí mohutné dágoby a stúpy - Jetavana Dagoba, Kujjatissa Pabbata, Ruvanvalisya - postavené až z 15 000 000 rucně pálených cihel. Asi nejzajímavějším místem je Sri Maha Bodhi, kde se prochází mezi stovkami věřícími a buddhistickými mnichy k udajně nejstaršímu stromu světa, stromu Bo, jehož stáří se odhaduje na více než 3000 let.
Ve střední části se moc zajímavého nenajde, pouze drobné zbytky královského paláce. Většina individuálních turistů se před check-pointy do severní části otočí zpět, protože se to opravdu za tak velké vstupné nevyplatí. My jsme ale Češi, trochu tvrdohlaví a vynalézaví :<>) tak se lze procházet i bez vstupenky, pokud projdete mezi odkrytými starověkými základy domů a paláců a nikoliv po vyasfaltované cestě ;) Uznávám není to úplně fér, ale oni se vás snaží celkem bezostyšně oškubat na každém druhém rohu. Jako západní obyvatelé jsme automaticky ti se zlatými cihlami v batohu, ačkoliv nedávnýma inflacema se ceny v některých ohledech blíží našim.
Náhodně jsme u chramů narazili na pána, který měl u sebe kobru královskou a zmiji řetízkovou, nejjedovatějšího hada a největšího zabijáka Srí Lanky. Důkladně jsme ai je prohlédli, protože je dobré znát své nepřátele ;-)

Později odpoledne jsme se rozhodli, že pojedeme do 12km vzdálené Mihintale, místa odkud se rozšířil buddhismus do celé Srí Lanky. Po cestě jsme minuli několik volebních táborů. 17.srpna tady budou celonárodní parlamentní volby a České ministerstvo zahraničí dokonce před nimi varuje jako nebezpečnými pro turisty. Ale jako obvykle je to dost milné. Sami z volebních taborů nás zastavovali, abychom si s nimi dali něco dobrého - kávu, ananasový/banánový džus a ještě se s námi chtěli fotit. Když jsme dorazili do cíle, čekalo na nás celkem 1200 schodů výstupu na posvátný vrch, který se dělí na 3 menší. Takže jsme postupně vyšlapali dalších 650 schodů na vrchol s Buddhovou sochou, vrchol s bílou dágobou Mahaseya a strmou skálu zvanou Aradhana Gala (meditační skála). Ze všech míst se rozprostírají nádherné výhledy do dalekého okolí umocněné západem slunce. Zpátky jsme se vraceli již po tmě, což na místních silnicích byl zážitek. Nasadili jsme čelovky a snažili se být dostatečně vidět. Nicméně všechna auta mají zásadně rozsvícena dálková světla, takže jsme byli tak oslněni, že jsme třeba spatřili stádo krav procházejících se po naší půlce vozovky až 3 metry před námi. Hovězí steak jsme nakonec bohužel k večeři neměli, ale stádo jsme tím rozehnali na všechny strany, za což nám protijedoucí určitě děkovali :<>) Přeci jen najezdit 50km v 33°C ve stínu nás docela unavilo a tak jsme zastavili v místní luxusní restauraci, jelikož jsme dostali příbory. Ano běžně se tu jedí rukama i nudle, rýže, kari a do omáček se namáčí naan. To se rukama už nezvládne :) Hygiena bere totálně za své. U večeře jsme se dali do řeči s panem majitelem restaurace, který než si otevřel podnik strávil 20 let v armádě, kde bojoval v občanské válce Sinhálců s Tamilskými tygry. Nebylo to tu jednoduché, přiznám se, že se mi ani zde nechce popisovat jejich praktiky a detaily konfliktu.

Slíbili jsme majiteli kol, že vrátíme kola ještě ten den. Jenže on bydlel v husté zástavbě chatrčí a po tmě bez pouličního osvětlení se nehledá úplně nejlépe. To nás nějak ráno nenapadlo :-)

Další den jsme se vlakem vydali na úplný sever do městečka Jaffna. Celá severní oblast Srí Lanky byla po tři desetiletí pod nadvládou Tamilských tygrů a místem nejtvrdších bojů. Válka oficiálně skončila v roce 2009 a od té doby je prozatím klid. Přesto jsou pro jistotu vojenské kontroly na severu velmi četné. Rozbombardovaná železnice byla dokončena teprve předloni a jezdí na ní na místní poměry velmi luxusní klimatizované vlaky, čím nás opravdu překvapili. Samotná Jaffna je docela roztahaná, přesto nejdůležitější stavby se dají obejít v klidu za dvě hodiny. Bohužel na důsledky dlouhé zničující války narážíme prakticky všude. Zajímavá byla procházka kolem největší portugalské pevnosti v Asii a pobřeží. Koupání v moři se ovšem doporučit tady nedá, protože se jedná o záliv, kde je neskutečný nepořádek. Nepřispívají tomu ani všudypřítomné krávy, které jsou v této oblasti posvátné (je zde převaha hinduismu), a tak si volbě pobíhají, kde chtějí.
Na závěr jsme došli do 2km vzdáleného hinduistického chrámu Nallur, kde každý den vždy od 17:00 probíhá púdža. Jedná se o druh rituálu, kdy jsou postupně zapalovány svíce v jednotlivých svatyních. Nakonec za přítomnosti stříbrné relikvie páva se rozhodí lotosové květy mezi věřící a část se obřadně spálí. Jedna polovina popelu se rozdá přímo mezi přítomné a druhá se rozmíchá ve stříbrné misce s vodou, která se také rozdává. Hinduisté část samotného popela a směsi vody dávají do úst a zbytkem si potírají čelo nebo temeno hlavy. Samozřejmě při vstupu do chrámů se každý musí samozřejmě zout z bot a tady navíc pánové povinně svlékají vrchní díl oblečení.
Dost bylo pamětihodností, nyní se tak začneme pomalu přesouvat k jihu na pozorování divokých slonů a podmořského světa :-)