Seznámení s Namibií

Vstali jsme ještě za tmy v 6 ráno,  abychom sbalili stany a mohli vyjet s prvními slunečními paprsky. Naštěstí ještě před Namibií se nám podařilo ve vesnici Springbok najít šikovného zámečníka, který dokázal ze dvou polovin zlomeného klíče od části korby vyrobit duplikát. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. Jinak bychom se nedostali pro naše zásoby jídla v autě. Jihoafrická část hranic proběhla až podezřele hladce. Stačila pouhá dvě razítka. Na namibijské straně bylo přeci jen více vyplňování a placení poplatku za auto. Úředníci neustále s námi špásují, ale občas si člověk není jist, jak to vlastně myslí. Okamžitě za hranicemi se krajina zlomově mění. Porost naprosto minimální, pouze kamenitá poušť. Namibie svou velikostí přesahuje rozlohu srovnatelnou jako dvě Německa s pouhými 2,5 miliony obyvatel. Bohužel není úplně zemí zaslíbenou pro batůžkáře, protože zde prakticky neexistuje stabilní veřejná doprava. Pokud chce někdo zemi skutečně poznat, rozhodně potřebuje auto a to ideálně jeep s náhonem na všechny čtyři kola. Zatím tak moc turistů zdejší netradiční krásu neobjevilo, a proto své kouzlo ještě Namibie neztratila. Po chvíli sjíždíme z asfaltky. Poslední úsek k Fish River Canyonu tvoří pouze utažená šotolina. V Namibii posouváme hodinky o hodinu zpět a tak se stmívá už v pět hodin, poté nastane absolutní tma, kterou v Evropě zažít nejde. Do kempu Road Restcamp se sbírkou vraků z širokého okolí přijíždíme těsně před setměním. Rozbalujeme stany, vaříme naše první rizoto a ochutnáváme jihoafrické bílé víno z oblasti Stellenbosch. Brzy ráno navštěvujeme Fish River Canyon, údajně druhý největší na světě. V nejširším místě má zhruba 27km, do hloubky až 550m a táhne se dlouhých 161km. Dokonce kaňonem lze podniknout s průvodcem 4-5 denní trek. Postupně objedeme tři různé vyhlídky, ke kterým vedou opravdu hodně kamenité cesty. Pro neterénní vůz by to bylo velmi riskantní. My se bojíme pouze o pneumatiky. Výhledy na přírodní div jsou impozantní. Plánována krátká zastávka v Keetmanshoopu se dost protáhla kvůli výměně namibijských dolarů. V bance vládla tvrdá byrokracie a výměna zabrala přes půl hodiny. V Namibii lze platit i jihoafrickým randem (ZAR), což umožňuje uměle udržovaný stabilní kurz namibijského dolaru vůči ZARu. Takže z bankomatu vybíráte namibijské dolary, ale „vypadnou“ randy nebo při placení se mixuje, jak se dá. Naštěstí jsme zvládli i koupit africkou redukci na zásuvky, jelikož žádná ze 4 nejpoužívanějších světových typů do místní masivní tříkolíkové zásuvky nepasovala. V elektru jsem sehrál slušnou pantomimu, co vlastně chci, protože prodavačka mluvila pouze afrikánsky. Jedná se o historickou změť angličtiny,  holandštiny, němčiny a původních afrických jazyků. Kousek za městem na nás čekají tři zajímavé věci, které nakonec zvládáme při jedné zastávce. Nicméně jedeme asi 30kmse zataženou ruční brzdou a trochu i tím spálíme. Nejprve chceme zajít do oblasti s výskytem pravěkých dinosaurů. Ujímá se nás místní průvodce Chill, jehož předci jsou pravděpodobně Němci. Tenhle příjemný děda nám ukazuje mnoho pravěkých fosílií starých až 27 milionů let. Asi nejkurióznějším artefaktem je zkamenělý exkrement dinosaura. Fosilie svou identičností se severoamerickými jen dokazují pravěké spojení kontinentů v jeden prakontinent Gondwana. Zajíždíme společně i do lesíku Quivertree neboli porost Aloe dichotoma (Aloe rozsochatá či toulcový strom). Označení Quivertree získala od Křováků, kteří vydlabáváním vnitřní lehké vláknité hmoty z mrtvých větví vyráběli toulce na šípy. Přes tři stovky let staré stromy vytváří velmi specifickou korunu s tuhými listy. Podobně jako aloe vera, má tento stromek léčivé účinky. Procházku zakončujeme melodickou hrou na čedičová skaliska, kterých je v okolí spousty stejně jako damanů a obrovských hnízd snovačů. Ti staví svá hnízda v koruně stromů směrem dolů a největší dosahují i přes dva metry délky. V takovém hnízdě žije úplná kolonie (i několik desítek) snovačů. Ještě jsem nepoznamenal, že se v celé jižní Africe řídí vlevo. Tedy řízení je v autě napravo a ke všemu jsou i stranově prohozené blinkry se stěrači. Alespoň rychlosti na řadící pace jsou stejně. Svištíme si to místy i 180km/h po silnici (protože tady jsou silnice často v lepším stavu než naše), abychom byli v kempu před setměním. Ne že by se nedalo jezdit i po tmě, ale je to nebezpečné kvůli všudypřítomné divoké zvěři a stavu nezpevněných cest. Nakonec přeci jen kemp už hledáme po tmě. Shark island camp se nachází na výběžku u města Lüderitz. Při parkování na naše kempovací místo trochu válcujeme popelnici předním kolem. Přes vysoké auto jsme ji přehlédli :-)Poloostrov je tak úzký, že z jednoho místa vidíme obě strany s oceánem. Dnes tedy příjemné usínání se šumící vodou. Ráno vstáváme před šestou akorát při východu slunce nad zátokou, když se z ničeho nic objeví v oceánu velryby. Den začínáme v sousedním městě duchů Kolmaskopu, který byl postaven Němci jako základna těžby diamantů. Opuštěn byl před 50 lety. Na tehdejší dobu (19. století) a své umístění v poušti bylo velice vyspělé. Měli například důmyslné zařízení na výrobu ledu a skladování potravin ve speciální lednici. V době největší slávy zde žilo přes 250 lidí. Kromě nemocnice, kde pracovali dva lékaři a čtyři sestry, pošty a školy bylo ve městě postaveno i kasino a železniční taxi, tj. železniční vlečky postavené ke každému domu. Oblast je stále přísně hlídána kvůli doznívající těžbě. Vracíme se po cestě zpět do Ausu, abychom odbočili na prašné cesty vedoucí kolem pouště Namib a Nubijského pohoří do Sesriem. Krátce zastavuje u napajedla Garub, kde se zdržují divocí koně. Jejich původ je stále záhadou. Pravděpodobně pochází z koní uprchlých z farem nebo německým Schutztruppen, kteří zde byli ponecháni svému osudu po 1. světové válce. Kamenitá poušť se pomalu mění v písečnou, okrová barva přechází v červenou a krajina se více vlní. Bohužel i na cestách převažuje více písek a ke všemu neutažený. V jedné velmi ostré zatáčce dostáváme první hodiny. Červený prach létá úplně všude. Kupodivu vůbec nepanikaříme. Až auto zkorigujeme, stíráme z čelního skla písek, abychom se mohli zorientovat. Vystupujeme a oprašujeme naše autíčko z červené barvy zpět do bílé :-) Písčité cesty umí být zrádné. Bývalou německou pevnost Duwisib, stojící uprostřed zvlněných kopečků, prohlížíme pouze zvenku a trháme si ze stromu jeden krásně žlutý citron na ochutnávku do čaje. Míjíme stáda pakoňů a kuduů. Zapadající slunce se opírá do pohoří lemující cestu a rozzařuje ho do ruda. Brána do kempu Soussesvlei je bohužel zavřena a hlásí plně obsazeno a nemáme ani rezervaci. Nicméně my nepožadujeme elektrickou přípojku, tak nás pouští dovnitř. Nakonec nemáme ani sprchu, ale hlavní bylo dostat se za závoru do parku. Ráno chceme na východ slunce, což znamená najet do pouště před pátou ranní, a bránu do rezervace otevírají až po sedmé. Obloha na jižní polokouli překypuje hvězdami a tak den zakončuji učením se, jak správně tu krásu zachytit fotoaparátem. Aby byl zážitek umocněn na maximum, probíhá kempem kolem nás zmatený kudu a spousta cibetek.