Přes pouště k Himbům pod angolské hranice

Uleháme do stanů co nejdříve,  jelikož budíček nastavujeme na 4 ranní. Před půlnocí musím umravnit vedlejší anglický bengál, jinak se nevyspíme. Co se však nestane. Za dvě hodiny se zvedne extrémně silný vítr hraničící s písečnou bouří. Mám strach, aby to stany vydržely. Občas to klepe s celým autem. Holky to ve tři ráno nevydrží a jdou spát do auta. Ohlušující řev větru neustává, spát se nedá. Vstávání je velmi těžké, ale vyrážíme do pouště Namib před pátou, čeká nás 65km kupodivu po asfaltce. Chceme zastavit u duny číslo 45, ale ve tmě ji míjíme a necháváme se vést safari autíčkem před námi. Najednou asfaltka skončí a začne jen cesta z písku. Přepínáme na náhon na všechny čtyři. Auto dost klouže a boří se v hlubokém nestabilním písku. První auto před námi zapadá a my zanedlouho také. Přepínáme na režim "zahrabáni v písku", vyskakujeme s Blankou z auta a snažíme se ho roztlačit. Motor řve až do JARu. Daří se nám auto vyprosit, ale zastavit se s ním nemůže. Tak za jízdy běžíme vedle auta, otevíráme dveře a naskakujeme :-D To si na 4 kilometrech čtyřikrát zopakujeme. Pohled na nás musel být neskutečně legrační. Jednou autu nestačíme a běžíme na úrovni korby a ne, a ne ho dohnat :-) Vypadá to jako bychom trénovali na maraton a Hanka za volantem dělala trenéra. My jsme u toho docela vysmátí, i když to vlastně zase taková sranda není. Mimochodem vše se děje ještě docela za tmy kolem šesté ranní. Stíháme dojet na parkoviště a vyběhnout na zvlněnou dunu, abychom stihli právě začínající východ slunce nad pouští Namib, zapsanou na seznam UNESCO. Stále fouká velmi silný vítr. Jemný písek máme úplně všude. S prvními slunečními paprsky okolní duny pomalu rudnou. Hra stínů začíná. Přelézáme menší dunu a nacházíme se v Deadvlei (údolí smrti). Vyschlé bílé dno a rozeseté pahýly stromů, které jsou ve fázi postupného zkamenění. Ani nestíhám fotit všechnu tu neustále měnící se světelnou show. Dost jsme se kochali, teď zpět do práce. Cesta zpět se ze začátku tváří, že půjde snadněji alespoň kvůli dennímu světlu. Ale je to křest ohněm. Po chvíli zapadáme. Rychle nás vyhrabeme a roztlačíme. Ovšem okamžitě se znovu zahrabáváme. Zastavuje u nás safari auto a místní černoch znalý situace usedá za náš volant. Asi dalších šest turistů pomáhá tlačit. Kolektivní dělba práce. Úžasné jak bez jediné prosby se všichni snaží pomoci. Jedeme! Ne daleko, jen 100m a boříme se. Zastavuje jiný se safari autem. Asi na popáté se nám to daří, tak rychle pryč. Vylézáme na dunu číslo 45 vysokou přes 200m. Nahoru se člověk docela zapotí. Dolů to bereme kolmo po hraně. Písek pod námi teče. Bohužel sjet ji po zadku se nedaří, tak alespoň klouzavá chůze. Poslední duna Elim u výjezdu z údolí Sossusvlei nás zklamala. Do kempu právě dovezli Diesel super, tak hned tankujeme. Často nejdříve nabízejí Diesel 50 obsahující biosložky (akorát to tím znehodnocují), ale toho auto "zbaští" jednou tolik. Když ho vehementně odmítáme, pumpař se jen směje, protože také ví svoje :-)Pokračujeme po šutrnici C19 a C14 mezi pohořím Naukluft a Namibijskou pouští do Solitaire a dále až na pobřeží do Walvis Bay. Projíždíme průsmykem Gusseb, kolem kaňonu Kuiseb a písečnou poušti - nekonečnou nehostinnou krajinou. Řídit na měkkém kluzkém povrchu se musí více než obezřetně. Občas potkáme i nějaké auto. Neustále strmě nahoru a dolů, doprava a doleva, úžinami nad propastmi, průsmyky v dolinách… Když najednou na pravé straně vidíme auto na střeše. Okamžitě zastavujeme, to samé dělá i protijedoucí auto. Vylézáme… ale nikdo naštěstí uvnitř není. Pravděpodobně vše je pár dnů staré. Posledních 70km silnice povyšuje o třídu výše, takže jsou občas vidět stopy asfaltu. V prvním ze dvou přímořských letovisek Walvis Bay pozorujeme hejna plameňáků. Brodí se hned u pobřeží. Stačí se pouze procházet po promenádě. Domy vyhlížejí velmi luxusně, možná více než v kterémkoli evropském přímořském letovisku. S prodejcem suvenýrů smlouváme lepší cenu za netradiční věci a posouváme se do vedlejšího Swakopmundu. Město má své kouzlo v mixu africké a koloniální architektury. Oceán bouří a na molu nás jedna hodně vysoká vlna ošplíchne. Na pláži dáváme 300g steak z oryxe, grilovanou zeleninu a skvělé růžové víno z JARu. Noci se oteplují, tak ani nevytahuji spacák. Ráno doplňujeme zásoby jídla a pití. Kupujeme kus žirafy z farmy, večer budou steaky (nakonec byly o den později). Ještě rychlé vykoupání v oceánu, který je díky antarktickému proudu strašlivě studený. Po cestě na Cape Cross projíždíme písečnou bouří. Není vidět na 2 metry. Severněji leží solná jezírka, kde Solná společnost zpracovává sůl, a podél silnice se objevují malé stánky s velkými krystaly soli. Nikdo u nich není. Stačí pouze zastavit, vybrat si a podle svého uvážení vhodit peníze do krabičky. Kéž by to šlo i u nás… Odbočujeme z hlavní cesty v poušti k pobřeží na Cape Cross. Začínáme pomalu cítit a slyšet největší kolonii lachtanů v Africe. Tisíce kusů žije podél pobřeží na skalisku. Každý rok musí uměle kolonii redukovat o 15-20%,  protože u pouště chybí potřebný predátor jako hyena nebo ve vodě velryby či kosatky. Lachtani totiž dokáží sbaštit tolik ryb jako vyloví celá africká flotila za rok. Úplně rybářskou oblast plundrují. Ačkoliv jsme na vyvýšeném chodníku, jsou všude kolem nás. Dokonce zprivatizovali i posezení pro turisty. Musíme si na ně dávat pozor. Lachtani jsou stále divoká zvířata a jejich ostré zuby nás drží v uctivé vzdálenosti. I když neodolám a k jedné skupince se přiblížím v pozici vzít včas nohy na ramena. Už bylo dost řevu a zápachu, tak pokračujeme na Pobřeží koster (Skeleton Coast). Jenže ne a ne z auta vyvětrat ten příšerný zápach. Jsme tím úplně načichlí. Smrdíme jak tři lachtani. S každým kilometrem teplota stoupá. Konečně nosíme i kraťasy a bundy schováváme do kufru. Na řece Ugab v kontrolním stanovišti vyplňuji formuláře a dostávám povolenku do Skeleton Coast. Brána s lebkami se nám otevírá a za 15km prozkoumáváme první vrak ze 70.let minulého století. Celá oblast proslula množstvím vraků lodí, které zde ztroskotaly. Zdejší proudy v oceánu jsou velice zrádné a dříve bez GPS navigace často lodě uvízly na mělčině. V dávných dobách se pak námořníci vydávali do vnitrozemí, kde je usmrtila nekonečná poušť. Za výjezdem z kontrolované zóny nás vítají zebry a první žirafy! Jedeme po C39, největší šutrnice ze všech šutrnic. Až po tmě nacházíme kemp, ale nikdo není u brány. Najíždíme ke kempovacím místům, abychom se pokusili dozvědět více. Vedle nás zaparkované auto, tma a nikde nikdo. Vylézáme obhlédnout situaci, když v tom po chvíli z takové přírodní polootevřené koupelny vyběhne starší pán a docela ostře nás pakujeme pryč. Ještě slyšíme křičet jeho manželku, že se sprchuje. Malé faux pas :-) Necháváme jim tedy "šmajchlkabinet" volný a rychle se posouváme o dům dál. Jedno místo je nakonec bez lidí, tak ho zabíráme pro sebe. Jenže mírná potíž s naftou. Za celou cestu nebyla jediná benzinová pumpa. Máme dojezd tak 116km a nejbližší možnost natankovat bude pravděpodobně za 120km. Vypínáme, co se dá. S Hankou obcházíme všech sedm kempovacích míst a hovoříme s Rakušany, Švýcary, Francouzi a dalšími, ale nikdo nemá rezervní kanystr s naftou. Posílají nás k tomu nerudnému páru. Co naplat, když je nouze nejvyšší. Vysvětlujeme jim opatrně situaci a pán z Jihoafrické republiky nakonec má 5l a prodá. Hurá! Po setmění ještě fotíme noční oblohu a hned brzy ráno přistavujeme auto k dolití nafty. Dokonce nám prodává 20l! Tím můžeme bez problému navštívit pravěké skalní malby Křováků ve Twyfelfontein zapsané na seznam UNESCO. Pojmenování oblasti vzniklo dle vyvěrajícího pramene ve skále. Původně byly všude jen písečné duny a při trhání kontinentů před miliony lety vznikly červené skály. Jedná se o nejkoncentrovanější místo skalních rytin na světě. Křováci skrze zvířata vyobrazovali nejrůznější věci, například žirafa znamenala déšť, slon sílu, zebra sloužila jako počítadlo, kruhové útvary jako kalendář či mapa hvězdné oblohy. Ještě přízastavujeme ve zkamenělém lese. Tímhle dřevem se už opravdu topit nedá. Kolem rostou welwitschie. Tato rostlina někdy za svůj život vyhodí pouze dva listy, které neustále rozštěpuje na další a další. Vracíme se kameništěm C39 do Palwagu, kde za veterinární kontrolou tankujeme nafty, co se do autíčka vejde. Jenže levá zadní pneumatika je mrtvá. Pumpař nám pomáhá ji vyměnit a vlastně i ukazuje, jak to dělat, protože rezerva je zavěšena pod korbou na řetězu a musí se speciálně vytočit na zem. Naštěstí za rohem v lodgi ji necháváme opravit. Mezitím potkáváme první Himby a dozvídáme se o mnohem bližší tradiční vesnici, než jsme počítali. Alespoň nemusíme daleko na sever za Opuwo přímo k angolským hranicím. Za chvíli nám pózuje stádo žiraf. Opatrně vylézáme z auta a fotíme se s nimi. To je jiná ZOO. V Khoaribu chceme navštívit Damarskou kulturní vesnici a ubytovat se. V kempu narážíme na totálně zmateného zaměstnance (buď je opilý, nebo zdrogovaný), ale jinak je s ním sranda. Žádní turisté tady nebydlí. Bohužel došla voda, tak nám dává k dispozici alespoň 25l barel. Takže žádná sprcha, mytí nádobí omezeno a po dalších věcech nemluvě. Na grilu rozděláváme dřevěné uhlí a připravujeme steaky ze žirafy. Konzistencí podobné vepřovému, ale chuťově cítíme mírnou nakyslost. Ve tmě se najednou zjeví majitel kempu, jestli nám mohou přijít zazpívat. Souhlasíme. Přiběhne celá rodina Damarů a zpívají několik písní. Mluví tradičním damarským jazykem vyznačujícím se mlaskavými zvuky. Snaží se nás něco málo naučit. Bez šance. Takřka nemožné pro extrémní odlišnost zvuky napodobit. Užíváme si pěkný teplý večer a naléváme jim trochu meruňkovice. Po jednom doušku se okamžitě rozřechtají. Úplně jsme je opili :-D Ráno přibíhá manželka jednoho z večerní skupiny a zavádí nás do obchodu. Brada spadlá až na zem, jak je krámek vybaven množstvím potravin. Nakupujeme potraviny pro Himby a s Romariem (Damara hovořící himbsky) navštěvujeme 30km vzdálenou vesnici. Nejdříve jde sám ohlásit návštěvu a poté smíme navštívit jejich obydlí a pozorovat při každodenním životě také my. Fotit můžeme, jak chceme. Oni jsou pak velmi zvědaví na výsledek. Tak jim neustále ukazuji, co jsem vyfotil. Když zjistí, že na fotce nevypadají dle představ, okamžitě se upravují. Ve vesnici jsou pouze ženy a děti, jelikož muži jdou s dobytkem daleko na pastvě a pouze jednou za deset dní se vrací pro jídlo. V dřevěném příbytku oplácaném kravskými lejny jako izolace spí až 15! žen s dětmi. Muži leží i přes noc venku, pokud nejsou páry oddány. Nejtypičtějším znakem žen je speciální úprava vlasů. Dlouhé prameny vlasů obalují směsí hlíny, rozdrcených červených kamenů a másla. Na konci přivazují ještě takovou umělou čupřinu. Pokud je žena vdovou, nosí ozdobu na čele staženou k očím. Celé tělo si potírají směsí kafru a rozdrcených kamínků. Chtějí tak dosáhnout podobné barvy jako chovaný dobytek, který je pro ně vším. Mléko doslova zbožňují. Do poloviny těla jsou nahé a na krku nosí velké množství jakýchsi náhrdelníků. Malí chlapci mají po stranách vyholenou hlavu a na nad čelem vytvořeny z delších vlasů dvě vlny. Také nám ukázaly rukodělné výrobky, abychom od nich něco koupili. Na závěr předáváme nakoupené jídlo (peníze se za návštěvu nedávají), kde chybí kaše a to se "holkám" nelíbí. Řešíme vše vločkami a nabíráme do auta dvě z nich, abychom je popovezli blíže ke klasické vesnici. Musíme auto vystlat dekou kvůli hlínou potřeným tělům, jinak to už nikdy neumyjeme. I tak to málo jde pak velmi těžko. Spěcháme do Otaju, ale co čert nechce, druhá pneumatika mrtvá. O den dříve to byla pouze výuka, teď skládáme maturitu z výměny. Uděláno na jedna s hvězdičkou.  Dokonce i cizinci opodál uznale hodnotí krátkou dobu montáže. Jestli jsme do teď byli špinaví, tak teď ani nebudu psát. Kemp v Outju nacházíme ve tmě. Sprcha sotva odtéká a auto to by již potřebovalo generálku v čistírně.